8 tipů jak podpořit tvořivost a kreativitu

V dnešní době se ukazuje, že s kreativitou nejdál dojdeš. Proč? Protože se všechno rychle mění a schopnost reagovat na změny se velmi dobře trénuje při tvořivých činnostech. O tom JAK si popovídáme podrobně zase někdy jindy, dnes se zaměřím na to, jak tvořivost a kreativitu podpořit a neblokovat. Slíbených 8 užitečných tipů najdete v závěru článku.

Na úvod Vám povím krátký příběh.

Vlak z Olomouce do Oder mi jezdil ve 4:20, takže si dovede představit, že vstávání do práce vypadalo někdy dost šíleně. Moje první zaměstnání bylo na střední pedagogické škole, kde jsem učila převážně výtvarné předměty pro pedagogické a sociální obory.

Jednoho rána jsem byla nadmíru nevyspalá. Přípravy jsem chystávala do noci, hráli jsme deskovky a podobně. Zkrátka spěchala jsem, budík posunut na maximální dobu, abych to ještě vůbec stihla. Honem na sebe něco hodit, namalovat si oči a obočí, rychle na vlak. Ve vlaku bylo nebezpečné dospávat, mělo to hned tři nevýhody. Byla tu možnost přejet přestupní stanice, člověk přišel o nejkrásnější ranní oblohu a výhledy a dotřetice se ještě více rozespal a byl už skoro k nepoužití. Nevím jistě, jak to bylo onoho rána, ale na vyučování jsem dorazila včas.

Až moc kreativní?

Stojím před tabulí, hodina je skoro u konce, mám ze sebe dobrý pocit, vypadá to, že moji žáci celou dobu dávají pozor a interagují. Něco si špitali, ale hezky se na mě culí, dobrá práce.

Najednou se zvedne jedna ruka, která často nahoře nebývá: „Paní učitelko, je mi to blbý, ale to triko máte takto schválně?“ Trochu se zatvářím, zasměju se a tím, že je to jen svrchní vrstva, trochu teatrálně si kousek oděvu otočím a všichni se na sebe usmějeme. Ono to ale ještě pokračuje…“No a ještě jedna věc, možná, ale fakt si nejme jistý, ale možná máte fialové obočí!“ Jo, bylo to tak, na obočí jsem ráno omylem použila tužku na oční víčka, tak super, teď mě teda nachytali, trochu trapas, ale jsem velká holka, to zvládnu s úsměvem…

Možná  jste taky někdy zažili situaci, kdy si říkáte:„ ale no tak, vždyť už jsi dospělá/ý, co je to jako za začátečnické chyby?“ Každý snáší kritiku nebo připomínky jinak. Někdo se třese, když má vyjít s kůží na trh a něco prezentovat, něco o sobě říct, stát a mluvit před dalšími lidmi, natočit video. Všechno se dá ale natrénovat a když opravdu chcete, cesta se ukáže a chyby se dělat smí. Podobné je to s tvůrčím sebevědomím, někdy může být opravdu podlomené, ale dá se na něm kdykoliv pracovat.

Hledej možnosti a tvoř!

Tvořivost může brzdit několik důvodů. Učitelka, která trvá na správném držení tužky, strašně šikovný nebo také škodolibý spolužák, moc velký nátlak nebo očekávání, anebo prostý nezájem a pocit nucení do něčeho, co nechceme. Většinou je na vině ŠPATNÝ POCIT, nedoceněnost nebo hanby. (Například když dítě něco zamaže nebo zničí a je mu vyhubováno, může si pak samotnou činnost spojit s negativním pocitem).

Zkusme hledat možnosti a objevit zdroje, které vám a vašim dětem pomohou ustát situace podobné té mojí ze školy. Naučme se spolu zasmát se své chybě, nehroutit se z rozmazané tuše; obrázků, které jsme zamýšleli jinak. Naučíme se to spolu postupně, ale už nyní se můžete zamyslet nad příčinami a možnými řešeními toho vašeho konkrétního bloku, případných brzd tvořivosti vašich dětí nebo vás samotných. A kdyby jste si měli odnést jedinou věc, tak větu, že CHYBOVAT SE SMÍ, protože ve výtvarné tvorbě a obzvláště v arteterapii chyby nejsou špatné a i tam, kde se učíme napodobovat realitu, je důležitý vývoj a proces a nikoliv dílčí výsledek.

Ne/chuť tvořit

Co může zaručeně odradit, jsou řeči o talentu a nadání, nebo o tom, že uměním se nedá uživit. To už je dnes snad docela vyvrácený mýtus. Navíc to, co se výtvarným tvořením děti učí, může být trénink i pro zcela jiné obory.  Problém může být také nálepkování a řazení dětí do škatulek – šikovný/nemehlo. 

Jenomže…

Když to neudělají rodiče ani učitelné, stejně ještě nemusí být vyhráno…

A říkáte si, že na označení šikulka není nic špatného? Povím vám krátký příběh:

Anička je nadaná, ráda maluje, ale poslední  dobou začíná vnímat, že obrázky dospělých nebo starších spolužáků jsou více podobné tomu, co vidí. Dosud ji bavilo zaznamenávat, co o věcech ví. Pes má roztomilý čumák, ocásek nahoru a čtyři nohy, fleky a kožich si domyslí dle sebe. Teď ale zkouší něco jiného. Počtvrté v životě kreslí něco podle obrázku. Opravdu se snaží, ale vidí sama, že její kresba má do fotky ještě hodně daleko, nakreslila koníkovi příliš  krátké nohy. Ještě to chce dokončit, ale ví, že  musí zkusit překreslit fotku znovu. 

Máma už je doma. “Co to kreslíš?“ ptá se. 

“Ale nic…” Pozdě, schovat výtvor už nestihne. Máma koukne jen jedním okem a prohodí: “Moc hezký, ty jsi naše šikulka.”

Rozumíte? Jak se holčina asi může cítit? Jasně, mámu to vlastně ani nezajímá, je to k ničemu…

Prostý zájem a otevřené otázky podporují motivaci a tvořivost. Nebuďme vždycky ti vševědoucí dospělí, děti by nám rády ukázaly svůj svět, ale to bychom ho nesměli brát jako samozřejmost… Všechno nám nemusí být vždy  jasné a nemusíme to ani předstírat. O šikulkách také napsala na svém blogu Aneta Štěpánková a její zkušenosti mohu jen potvrdit.

Dospělí to myslí dobře, ale dítě je z takových situací zmatené nebo rovnou znechucené. Zpětná vazba je pro něj moc důležitá a zásadně zasahuje do sebehodnocení. Když postupem času dojde k opakovanému zklamání, většinou děti začnou gumovat a mačkat své pokusy do koše. Záleží na povaze a osobnosti, některé děti si dokáží najít způsob, jak se zlepšit a být spokojené se svými výtvory, ale jiné zájem po několika “neuspěších” ztratí, potřebují motivaci a podporu.

Existuje návod na probuzení tvořivých procesů?

Nemusíme hledat problém tam, kde ještě  nevznikl, můžeme jen děti zvát do světa, ve kterém je tvoření naší vášní nebo je užitečné. Další možností je pomoci jim najít jiného učitele, když my sami vztah k žádné tvořivé činnosti nemáme anebo chceme, aby se tomu věnovali také ve svém čase, kdy vás k tomu nepořebují. A vy si zase můžete udělat chvíli třeba na sebe. Je potřeba, aby jste byli také vy přirození a nedělali něco, co vám není vlastní.

Ukázat, co děláme je fajn, ale když už děti tvoří samy, je na místě opatrnost, můžeme se zajímat, ale lepší je moc jim do jejich vlastního tvoření nemluvit, pokud se na váš názor nezeptají samy, tak raději pssst 🙂

Na základní škole jsem měla množství příležitostí vidět, že spousta dětí (nejčastěji mladších 12cti let) ještě schopnost tvořivosti neztratila. Děti kreslí rády, neptají se na názor někoho dalšího, zkrátka tvoří pro radost z procesu. Je to úžasné…

Krize tvořivosti

O tom, co se děje od určité chvíle, kdy se stávají z dětí náctiletí, si povíme zase příště, teď vám chci už jen nastínit, jak podpořit kreativitu ještě před tímto zlomem..

Bohužel jsou mezi dětmi na běžné ZŠ i takové, které autonomii tvoření nemají, strkají učitelce výkres před nos každých pět minut, jsou netrpělivé, chtějí hlavně dobrou známku a často ukazují prstem na chyby druhých. I k nim vede mnoho cest a některé si ukážeme…

-> Děti si často mezi sebou vytvářejí bariéry navzájem. Je jedno, kde se to naučily, často to tak zkrátka je, okoukají to od dospělých nebo od vrstevníků, kritika je totiž stále pro mnoho lidí nejsnazší cesta, jak se vyrovnat s vnitřním pnutím 🙂

 

Co když děti pronášejí soudy a kritiku?

Když zaznamenáte, že se někdo vytahuje, nebo se někomu směje, nenechte to být a situaci komentujte. Je fajn, když nedáte najevo nějaké přehnané emoce, ale zkrátka pronesete komentář. Kdyby si to děti spojili s vaší emocí, mohly by si ze situace odnést něco zcela jiného – třeba že jste se na ně zlobili, byli jste naštvaní a podobně.

Stačí jen pronést něco ve smyslu: „Každému jde něco jiného, teď se učíme/te toto…“

Když chcete přidat na důrazu, můžete dodat: “Respektujte to.”

Nic víc nepoužívám, pouze takovéto konstatování, děti si okamžitě uvědomí, že nemají pokračovat a začnou se soustředit na sebe. 

A jaké možnosti tedy máme, abychom dětskou kreativitu podpořili?

1) Důraz na tvořivou atmosféru a zhodnocení

Ptám se dětí na jejich vlastní názory, na spokojenost, zda je něco, co příště můžeme udělat jinak. Ve světě učitelů se tomu říká reflexe a bývá v závěru lekce. Můžeme ji použít i v průběhu, při hodnocení naplněných cílů. Například když vidíme, že se děti nesoustředí, mají tendenci uhnout od tvoření k něčemu jinému, jeví se znuděně – nezaujatě.

2) Být v pohodě za všech podmínek, v jakékoliv situaci

Věc asi nejnáročnější… Dýchat, počítat si v duchu do tří, než cokoliv vyřkneme, zkusit si to říct v duchu, mezitím se třeba projít po místnosti nebo se napít čaje. Každý máme jiný temperament a pro někoho to může to být automatické, někdo jiný musí techniky zklidnění trénovat. Věřte mi, vyplatí se to i v jiných každodenních situacích.

3) Vědomost

Abychom dokázali být v daný okamžik duchapřítomní, je velmi důležitá psychogiena, dnes se často skloňuje výraz ZAZDROJOVANOST. Každý to má trošku jinak a zdroje si najde podle svého, někdo si rád zaběhá, někdo také rád sám něco tvoří. Volného času bývá poskromnu, ale je dobré mít v rodinném rozvrhu vyznačený také čas pro sebe, popřípadě také čas jen s jedním z dětí, upevníte díky tomu vztahy a osobnostní jistotu dítěte, na níž pak můžete stavět v každodenním ruchu a shonu.

Další věc, na kterou určitě nezapomínejte je to, že MATERIÁL PODLÉHÁ ZKÁZE. Ať je to rozbitý talíř nebo zabarvená, popřípadě ulepená židle, je to jedno! Vaše dítě nic z toho pravděpodobně neudělalo schválně, buď jde o nehodu nebo součást hry – jednou z toho vyrostou a vy oceníte víc jejich upřímný a vděčný pohled do očí, než naleštěný nábytek a nádobí.

4) Pozveme si na pomoc náhodu

Náhoda je skvělá věc a spousta umělců se nerada přiznává, že za úpěch často vděčí právě jí. Výtvarné  techniky založené na náhodě najdete v dalším z mých článků.

5) Hořet nebo najít někoho, kdo už hoří

Spousta rodičů si přeje, aby děti chtěli dělat to či ono, ale děti nemají u koho vidět zápal pro věc. Když učitel neučí to, CO MILUJE, nebo se v návalu práce ztratil někde mezi administrativou a kázeňskými problémy, nemohou od něj děti nasát touhu po učení. Pokud chcete, aby děti něco milovaly, najděte někoho, kdo už to s láskou dělá. Já už jsem se párkrát v životě zamotala do pracovních sítí, ale nikdy jsem nezabředla na dlouho do hlubin, protože jsem vždycky vyplavala díky sebereflexi, ale hlavně lásce a úctě k umění, kultuře  i všemu živému (přírodě, dětem, sobě).

6) Nechválit, ale povzbudit

Není od věci děti motivovat, povzbudit, že daný úkol zvládnou. Když se jim nechce nebo se zaseknou, nabídněte jim varianty, ze kterých si snadno vyberou. Na otevřené otázky máme tendenci říct: “Ne”. Lepší varianta jsou dvě možnosti, zkuste to třeba takto:

• Chceš ten výkres dokončit teď nebo až zítra po obědě?
• Chceš teď vyrábět z kartonu anebo využijeme tyhle noviny?
• Chceš si už vyrobit to razítko, nebo nakreslíš ještě další návrh – tvar?

Tak dáte dítěti na výběr a ono se NEZABÝVÁ otázkou, zda se mu chce či ne, ale uvažuje, KTERÁ MOŽNOST JE LÁKAVĚJŠÍ.

7) Vyvarovat se hodnocení 

Když začneme dělat věci proto, abychom byli ohodnoceni, ztrácí se VNITŘNÍ MOTIVACE. V tvořivých činnostech je navíc hodnocení naprosto neobjektivní – každý jsme jiný, máme individuální vkus a někdy se barva prostě rozpije bez našeho záměrného přičinění a jednou to výkres pokazí, podruhé mu to paradoxně pomůže.

8) Pochvala/ ocenění

Není to snadné, hlavně s tou chválou, děti jsou na ni často zvyklé, a tak bruslím mezi teorií Naomi Aldort (ve zkratce – tvrdí, že  jakákoliv motivační otázka je manipulace a je podobná pochvale) a naučeným očekáváním dětí. 

V dané situaci si představuji, jak se dítě asi cítí a dle toho se ptám na různé  otázky. 

Nebude jim pochvala chybět?

Nebude, všimněte si malinkatých dětí. Když  se naučí něco nového, třeba jíst vidličkou, z čeho mají radost? No přece z nové dovednosti, TOUŽÍ SE UČIT A ZÍSKÁVAT SAMOSTATNOST. Pochvalu nepotřebují, odměnou je samotná nová dovednost. Buďme k dětem trpěliví, některé jeich schopnosti a zkušenosti se projeví až s nějakým časovým odstupem a potřebují naši důvěru a vytrvalost. Vytrvalost více v tom, CO NEUDĚLÁME, než v zasahování do jejich tempa – nesnažme se nic silově urychlovat.

Ani ve škole moc nechválím, pouze dávám najevo uznání. Většinou se neobjeví žádné dotazy a ani projevy nespokojenosti – opravdu, jen to vyzkoušejte, nebo raději opakovaně dělejte 🙂

A jak zacházet uznáním? Jako se zlatem, velmi opatrně a jemně. Samotný zájem v pravou chvíli můžete dát najevo otázkou – nejlépe otevřenou. „Co je to za koně?! TAK TAKHLE NE, PROSÍM. Co kdyby to byla gazela, jelen, lama nebo antilopa?! Opravdu otevřené otázky, ve smyslu: „Co jsi to namalovala? Na čem teď pracuješ? Zamýšlíš ještě něco přikreslit?“

Je to někdy trochu alchymie, ale své dítě znáte nejlépe právě vy, tak to máte o trochu snazší, než my učitelé/průvodci vzděláváním. A přístup se dá zlepšovat, čtení a diskuse jsou určitě skvělé cesty.

Tak jak? Trošku pomohlo? Jaký z bodů na podporu tvořivosti zaujal právě vás? Já mám nejraději dávat dětem možnosti na výběr.

Zkusme si to teď přímo na vás – takže co byste si vybrali pro svou psychohygienu:

1. Protahovat se a meditovat při svíčkách
2. Narozeninová oslava
3. Hodina malování akvarelem
4. Mít trochu času pro sebe – e-book Tvoření a povídání s mořskými tvory spolehlivě vaše děti zabaví.

Budu moc ráda, když si příjdete pro inspiraci nebo jen tak popovídat

Vaše Helen